1.kapitola 2.část

„Matte, můžeš mi něco říct?“ zeptala se Elena a pohrávala si prsty s ubrusem.
Mattovo srdce poskočilo. Pár minut vůbec nevnímal konverzaci. „Jasně, copak?“
„Co je tak zvláštního na autech? Co na nich kluci mají?“
Na moment se Matt zastyděl. Jen pomyšlení na jeho staré, otlučené auto způsobilo, že si myslel, že si z něj dělá srandu.
Ale nedělala. Myslela to vážně. Zdálo se, že zapomněla, co má za auto, a položila všeobecnou otázku o klucích.
„No,“ potlačil reakci poškrábat se za krkem. „Auta jsou… ideální auto… hm…“
„Zajímalo by mě, jestli to nějak nesouvisí s dobou, kdy se jezdilo na koních,“ zeptala se Elena a naklonila hlavu.
V Mattově mozku sepnulo. „Hej – to – to by mohlo být ono – pro mne, aspoň. Strávil jsem pár dní na farmě, když jsem byl dítě – však víš, jen malá farma, ale byli tam koně. A za jejich stájemi byly stáje plnokrevníků, závodních koňů, chápeš?“
Kývla a povzdechla si.
„Strašně rád jsem se díval, jak se pohybují. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl – teda zvířata, myslím,“ dodal spěšně.
„Jak krásní byli?“
„No – prostě – já nevím. Byli prostě neskuteční. Nádherné dlouhé nohy, hlavy vždy nahoře s vlajícími hřívami. Pohybovali se způsobem, který neumím popsat – jakoby líně, ale zároveň jsi viděl tu spoustu energie uvnitř. Jako kdyby chtěli navždy běžet co nejrychleji.“ Matt se natáhl pro svou kolu, když si uvědomil, jak dlouho mluvil. „Promiň, nechal jsem se trochu unést. Myslel jsem tím, že koně jsou rychlí, a stejně tak auta. Hádám, že to je důvod, proč je mám rád.“
„Neomlouvej se. Bylo to opravdu zajímavé,“ řekla Elena a on si uvědomil, že říká pravdu, že ji to opravdu zajímá. Držela kousek zapomenuté housky v ruce.

„Díky, žes mě poslouchala,“ řekl Matt. „Oni… opravdu byli krásní.“ Jeho hlas se zasekl někde v krku, když pohlédl na nádhernou dívku před sebou.
„Takže rychlost je toho součástí,“ řekla Elena a usmívala se na něj, tváře růžové v žáru svíček.
„Rychlost, jasně. Až dostanu příležitost řídit lepší auto než Hromadu šrotu tam venku – jako třeba kabriolet, stáhnu střechu dolů a pojedu opravdu rychle na dálnici nebo kopcovitou krajinou. Někdy, tak nějak se cítíš, jako bys byl součást auta a ono částí tebe. Je to jako létání.“
Matt se náhle zastavil, byl trochu zmatený. Ve svém vzrušení nějak vzal Elenu za ruku a mačkal ji, housku a vše. Cítil, jak se červená, a chtěl ji položit tam, kde ji vzal, když Elena stiskla jeho prsty a pak ruku stáhla. Díky bohu, že ta houska nebyla natřená.
„Něco dalšího o „opravdu dobrých autech“?“ zeptala se skoro škádlivě, aniž by přerušila oční kontakt.
„No, je – je tu něco“ – musel prolomit ten oční kontakt, aby to řekl – „je na tom něco fyzického,  řídit auto a cítit každý hrbolek na cestě. Když jsi toho součástí – cítíš vzduch a zemi – je to fyzické, chápeš? Tak trochu – sexy.“
Málem se bál se na ni podívat. Rodící se smích ho přiměl se znovu červenat a dvě teplé ruce chytily ty jeho. „Ale, Matthewe Honeycutte, vy se červenáte! Ale“ – náhle vážným hlasem – „myslím, že chápu, cos myslel. Myslíš něco, co cítím s auty, ale nebyla jsem to schopná nikdy popsat.“

Vykládala dál, ale Matt s ní v místnosti nebyl. Kroužil někde po sluneční soustavě okolo planety Neptun a komety a asteroidy prolétávaly kolem něj, sem tam ho uhodily do hlavy.
Když se vrátil zpátky, smála se svému zážitku z parasailingu, když omylem přistála na písku a ne na vodě. „Ale předtím,“ řekla, „to bylo perfektní. Honící se vítr, modrá zátoka pode mnou a pocity z rychlého pohybu ve vzduchu. Skoro jako pták. Chtěla bych mít křídla.“
„Já taky!“ vyhrkl Matt. Kdyby jeho srdce mohlo bít ještě důrazněji, tak by právě začalo. Ale bylo už na maximu. „Rád bych zkusil parasailing. Musí to být skvělé.“ Podíval se na svůj talíř. „Po pravdě, myslím, že ta nejskvělejší věc, co se mi kdy stala, je… dnešní večer.“

Elenin uštěpačný smích ho mohl srazit – ale nic se nedělo. Nesmála se. Dívala se dolů na svůj talíř a červenala se. Potom zvedla hlavu a Matt by mohl přísahat, že měla slzy na krajíčku.
Ukázala na něj prstem jako ve škole. „Neblázni, Matte. A co ten zápas proti Bullfinches, když jsi skóroval? Bylo tohle skvělé nebo tamto?“
Matt se na ni zadíval. „Ty máš ráda fotbal?“
„No, teď jsi mě dostal. Nemám ráda všechny ty urážky a většinu těch týpků. Ale můj otec – byli s Clemsonem kamarádi a pomohl jim vyhrát pohár. Takže o tom musím něco vědět. Táta má spoustu rekordů, víš, nejvíce chycených přihrávek ve hře, nejvíce přihrávek v sezóně, nejvíc touchdowns za sezónu a za celou kariéru -“
Matt jen zíral. „Proč nešel mezi profesionály? Nebo šel?“
„Ne, místo toho založil obchod. Ale předal mi své fotbalové instinkty.“
Matt se zasmál. Nevěděl, co cítí. Srdce mu pádilo tuctem různých směrů. Ale nějak dokázal se na ni podívat naoko tvrdě a zahrozit jí prstem. „No, vsadím se, že nevíš o mém opravdovém momentu slávy,“ řekl. „Hráli jsme proti Ridgemont Cougers, skóre bylo vyrovnané a já byl zoufalý. Čas letěl a já měl náhlou bláznivou myšlenku a -“
„Běžel jsi napravo, abys jakoby předal míč Gregu Fleischovi,“ Elena ho hladce přerušila. „Ale držel jsi míč u sebe a běžel – a běžel – a běžel pro nejúžasnější touchdown, než tě čtyři protihráči najednou zastavili.“
„Jo, zlomili mi klíční kost,“ pronesl Matt s úšklebkem. „Ale ani jsem to necítil. Plul jsem někde nad oblaky.“
„Lidi křičeli a líbali se a házeli věci,“ dodala Elena. „Dokonce fanoušci Cougers šíleli. Jeden z nich mě popadl a chtěl mě políbit.“
A vsadím se, že nemyslel na hru, pomyslel si Matt a sám sebe překvapil, když řekl: „Řekni mi jeho jméno a rozbiju mu držku.“
„Ou, já už ho nakopla,“ odpověděla Elena klidně. „Zezadu, aby ucítil podpatky,“ dodala se sladkým úsměvem, který by jí španělští inkvizitoři záviděli.
„No, tak to si radši budu dávat pozor, aby ses na mne nenaštvala,“ řekl Matt a Elena se znovu smála, bílé zuby jako perličky.
„Nemyslím si,“ řekla, „že by se kdokoli mohl na tebe dlouho zlobit.“

Matt nevěděl, co k tomu dodat. Všichni tihle idioti, myslel si. Všechny tyhle nuly, které s ní šly na rande jen kvůli tomu, jak vypadá, vůbec nevědí, o co přicházejí. Jasně, že byla nádherná, ale co bylo důležitější, byla jako nejdokonalejší osoba na světě: chytrá, duchaplná, zábavná, a… prostě perfektní. Způsob, jak vše ulehčuje, jak vás přiměje, aby jste se cítili dobře a…
Bláznivě ho napadlo, že by si měl kleknout a požádat ji o ruku teď a tady.
Potom se rozesmál nad tou absurditou. Chtěl zrovna něco říct, když si někdo za ním odkašlal.

„Budou si přát Monsieur a Mademoiselle něco objednat?“ zeptal se číšník podrážděně.
„Myslím, že je tak akorát čas, abychom se podívali do menu,“ řekla Elena, ruku na ústech, aby skryla smích.
„Objednáme si za chviličku,“ pronesl Matt okázale přezíravým tónem.
Číšník málem utekl.
Matt pohlédl na Elenu. Podívala se na něj přes sevřenou dlaň a pak se oba hystericky smáli lapajíc po vzduchu.
„Chudák chlap,“ řekl Matt.
„No, tak,“ Elena lhostejně pozdvihla obočí. „Je to přece číšník. Je placen za to, aby čekal.“
To bylo poprvé, co v ní Matt viděl „Ledovou princeznu“ a nevěděl, co si má o tom myslet. Ale pokud byla Elena opravdu perfektní, tak nemohla být člověk. A jestli má někdo ze střední školy Roberta E. Leeho právo na takovýto postoj, pak je to Elena Gilbertová.
„Můžeme?“ řekl a podala jí menu.
„Zajisté,“ odpověděla milostivým tónem z 19. století a oba otevřeli menu.

Ačkoli se na to připravil, ceny v menu braly Mattovi dech. Newyorkský steak za 39 dolarů. Jestli si Elena objedná steak, mohl by si dát kuře jen za 23 dolarů. To bude 62. Hlavní chody byly se zeleninou, ale byly tu i předkrmy. Mohli by si dát dohromady špenátový salát, jenž byl jen za  10 dolarů. To by bylo 72. Kdyby chtěla dezert, zbude mu ještě dost, aby jí ho dopřál – ale počkat, ještě nápoje. On už měl dva, ona jeden. Minerálka byla za 7 za láhev, každá kola za 2 dolary. A daň. A spropitné. A spropitné pro obsluhu parkoviště.
No, bude pít už jen obyčejnou vodu a doufat, že Elena nebude chtít předkrm i dezert.
„Čím bys chtěl začít?“ zašeptala Elena. „Já si obvykle dávám půl salátu Caesar. Připravují ho přímo tady na stole. Je opravdu dobrý.“
Matt důrazně přikývl, aby se jí nemusel podívat do očí. Aspoň to byl jen jeden salát za patnáct dolarů. Hej, počkat! Byl tu nějaký druh uzeného lososa mezi předkrmy. Mohl by si ho dát jako hlavní chod – Matt věděl, že to jde – a bude to jen za šest dolarů. Udělá si sendvič, až přijede domů. Všechno bude v pořádku.

Číšník už byl zpátky, nafoukanější než dřív.
Matt promluvil: „Já – já myslím my – my bychom rádi půl -“
„Rádi bychom napůl salát Caesar,“ řekla Elena klidně, téměř se na číšníka nedívala. Zasmála se na Matta. „Správně?“
„Ano, správně,“ přitakal Matt.
Když číšník odkráčel, Elenin úsměv se proměnil ve škádlivý úšklebek. „Jen tak na nás nezapomene,“ řekla. Světlo z lustru ozářilo její levé rameno, vypadala jakoby v duze.
Matt si přál, aby si tento obrázek mohl uchovat navždy. Na Eleně bylo něco – jako by její okraje jiskřily – co nikdy předtím na holce neviděl. Světlo kolem ní stále tančilo, jako by se v něm mohla rozplynout. Do pekla, mohl by dostat bolesti žaludku a nic si neobjednávat, pomyslel si. Pak se to zlepší na dezert nebo něco. Ale ona si může dát humra pro mne, za mne!
Cítil se trochu trapně. Nikdo nic neříkal.

„Máš nějaké zvířátko?“ zeptala se náhle Elena.
„Hm.“ Matt byl v pokušení zkontrolovat, jestli nemá psí chlupy na saku nebo něco. Pak zvedl oči a viděl, že se směje.
„No, měl jsem starou Labradorku,“ řekl pomalu, „ale dostala rakovinu a  – to bylo před šesti měsíci.“
„Ó, Matte! Jak se jmenovala?“
„Britches,“ přiznal a styděl se. „Pojmenoval jsem ji, když mi byly čtyři. Vůbec nevím, co jsem chtěl říct.“
„Myslím, že Britches je slušné jméno,“ řekla Elena. Lehce se dotkla jedním prstem jeho ruky. Pocit jako pomalý, sladký sirup přešel z jejího doteku do jeho žil, podpírajíc ho. Přál si, aby prst nestáhla.
Neudělala to. Řekla: „Ztrácíme kočky. Margaret je nosí domů vyhladovělé, teta Judith je zotročí a potom běhají v sousedství -“ Udělala významné gesto.
Matt sebou škubl. Špatně toleroval, že srstnatá zvířátka byla rozmačkána, ale musí dělat jakoby nic. „Cat au vin?“ navrhl, předstíraje nalévání sklenice vína.
Eleniny oči byly vlhké, ale ústa bublala. „Jako že – kočka přejetá… jo, asi tak.“

Matt se musel smát a potom vyprávěl příběh, jak Britches na Díkůvzdání položila tlapky na kuchyňský stůl, vzala napůl snězenou krůtu do tlamy a kráčela do obývacího pokoje, držíc ji jako trofej. Elena se smála a smála. Smála se, když číšník připravoval salát Caesar vedle nich a vyprávěla příběh o Snížkovi, který rád spál v krabicích nebo otevřených šuplících a který byl jednou náhodou zavřen dovnitř, když byl ještě kotě.
„Ty zvuky, co vydával!“ vysvětlovala Elena. Matt se smál s ní.Myslel by si, že musíš sedět v pozoru, když je salát připravován, ale ne – Elena zřejmě viděla dost takových příprav. Přijala svůj talíř s veselým „To vypadá skvěle!“ a odmítla pepřenku, jako by to dělala celý svůj život.
Možná, že dělala. Možná, když chodila ven s tolika kluky… ale co. Dnes večer byla jeho.

Dívka procházela po místnosti a prodávala kytičky a růže. Elena si povídala s Mattem, aniž by jí věnovala pohled. Nebyl žádný důvod to udělat – prostě jen hloupý impuls – ale něco Matta přimělo, když viděl tu dívku, oblečenou jako cikánka, aby se otočil.
„Počkejte,“ řekl. „Rád bych si koupil.“ Lehce se dotkl jedné růže v plném rozkvětu. Byla téměř bílá, ale vnitřní lístky byly lehounce růžové a vnější téměř zlaté. Připomínala mu Elenu: její pokožku, tváře, vlasy.
„Velmi pěkná, dobrý výběr,“ řekla cikánka. „Pravá florentská růže jako maloval Botticelli. Jen čtrnáct dolarů.“ Musela vidět šok v Mattově tváři – ta růže, co koupil v květinářství, stála pouze pět dolarů. Cikánka rychle dodala: „K tomu ovšem štěstíčko – pro oba.“
Elena otvírala pusu a Matt poznal, že chce poslat květinářku pryč. Okamžitě řekl: „To je skvělé!“ a ona zavřela pusu a podívala se trochu vážně, než se usmála.

„Moc ti děkuji,“ řekla a vzala si růži, zatímco Matt přemýšlel, jestli jí neměl koupit celou kytičku – viděl teď lístek na koši, byla jen o dolar dražší, protože růže v ní byla maličká – nebo možná úplně bílou růži, aby se jí hodila k šatům. Bože, byl tak hloupý. Proč jí nekoupil rudou růži, aby se ty barvy bily úplně?
„Jedna čerstvá florentská růže na dlouhém stonku,“ řekla cikánka, „a dvojí štěstíčko. Ukažte mi dlaně, oba.“
Matt stydlivě udělal, co chtěla. Měl co dělat, aby se nehihňal. Věděl, že se nesmí smát, ani chichotat, ale skoro to nemohl zadržet. Ó bože, jen ať si neprdnu! Ne teď, když ta cikánka zírá na jejich dlaně, říkajíc „Hmm,“ a „vidím,“ a „ale ano, ovšem,“ falešným francouzským přízvukem.
Koukl se na Elenu a z její ruky přes ústa a veselých očí poznal, že má stejný problém, což bylo ještě dvakrát horší.

Konečně cikánka přestala mumlat a promluvila k Eleně. „Prožiješ téměř rok v záři slunce. Pak ale vidím temno – to je nebezpečí. Nakonec temnotu porazíš a zazáříš nanovo. Dej si pozor na tmavé mladé muže a na staré mosty.“
Elena se sesula vážně do svého křesílka. „Děkuji.“
„A ty,“ řekla žena Mattovi, stále se dívajíc do jeho dlaně, „našel jsi svou milovanou, napůl dítě, napůl ženu. Teď když jsi podlehl jejímu kouzlu, nic tě od ní neodtrhne. Ale i ty zažiješ dobu temna, než to překonáš. Vždy dáš přednost zájmům své milované před svými vlastními.“
„Hm, díky,“ řekl Matt a přemýšlel, zda jí má dát dýško, ale ona řekla: „Pro lektvary lásky či kouzel mě navštivte v Heronu, v mém krámku Láska a růže.“
Podala Mattovi vizitku a loudala se s květinami dál.

Matt s Elenou se potom mohli smát tak hystericky, jak chtěli, což bylo docela dost. Matt se uklidnil, až si vzpomněl, že asi měl koupit tu bílou růži k Eleniným šatům. Cítil se hloupě. Elena se stále smála.
„Meredith by ji roztrhala na kousky,“ vydechla konečně Elena. „’Doba temna, než to překonáš…’ Ale ta růže… je ta nejkrásnější, co jsem kdy viděla.“
„Opravdu?“ Matt pocítil úlevu a zasmál se. „Lepší než ta bílá?“
„Samozřejmě.“ Elena se pohladila květem po tváři. „Nikdy jsem podobnou neviděla.“
„Jsem moc rád. No, připomíná mi tebe.“
„Teda, Matte Honeycutte! Ty lichotníku!“ Elena ho lehce klepla růží a pak si s ní začala přejíždět po rtech.

Matt cítil, jak zase rudne, ale tentokrát ze dvou důvodů. Normálně by tu byl ještě třetí, protože nevěděl, jak jí to říct, ale potřeboval to rychle vyřešit, tak vyhrkl: „Omluvíš mě na minutku, prosím?“ Téměř nepočkal na její pokývnutí a odběhl najít toalety.

Pánské záchody byly dole na chodbě. Matt vešel a obsadil kabinku, vytáhl peněženku a začal rychle počítat.
Hej, klid, říkal si, když začal. Máš dost. Jen už nedělej víc impulzivních věcí, jako byl nákup té růže, a neplánuj dávat velka dýška.
Kdyby si řekněme dala to kuře a houbovou omáčku – cítil se, jako by znal už menu zpaměti – to bude 25 dolarů. On by si mohl dát předkrm z lososa, což je jen za 12 dolarů. Pak by si mohli dát ještě dezert a kávu, když nechá dýško na minimu.
„Vrať se zpátky a bav svou dívku,“ mohl by přísahat, že slyšel říkat strýčka Joea, zatímco ho nakopl ze zadní kapsy. A byla to dobrá rada. Jediný problém byl, že ho to přimělo, aby se podíval na tu stodolarovku, dotknul se jí pro štěstí a uklidnil se.

Zatřásl hlavou, otočil peněženku, aby otevřel její tajnou část a ucítil ji. A ucítil. Málem převrátil peněženku naruby.
Musel nechat ta slova proniknout do mozku.
Ta stovka tu nebyla.
Byla pryč.
Byla pryč.
Kde? Kdy? Naposledy ji viděl, když si hrál s peněženkou doma a snil o rande. Věděl, že ji tehdy viděl. Co se mohlo stát?
Zoufale prohledal zbytek peněženky. Nic. Jeho další peníze tu byly; nebyl okraden, ale… žádná stodolarovka.
Dalších deset minut strávil tím, že se prohledával na všech možných místech. Podíval se všude. Mohla vklouznout do ponožky?
Mohla se nějak dostat do jeho prádla? Ne. Další oblečení, kamkoli? Ne.
Konečně si přiznal holý fakt. Stovka byla pryč.

A hrozné bylo, že se to takhle udát nemuselo. Povídalo se, že Elena Gilbertová nikdy nejde na rande,  když si nezaplatí půlku útraty. Vlastně mu to potvrdila, když sebral odvahu a vyslovil ta slova, „Vyjdeš si se mnou příští sobotu?“ Přesně si vzpomínal, jak jí zazářily oči a řekla, „Ano, ale za sebe platím.“ A on, blázen všech bláznů, vypnul hruď a řekl, „Tentokrát nebudeš.“
Sám si upletl oprátku.
Co s tím teď udělá?  Bože, co může dělat? Většina kámošů bezmála zalomila – navíc by to pro ně byla půlhodina jízdy. Jeho máma – mrknul na hodinky a zděsil se. Bylo po deváté – žádný div, že číšník šílel – a jeho máma už bude spát. Směna v pekařství jí začínala brzy.
Zatraceně! Skoro by brečel. Bylo to – jak řekne Eleně, že nemá peníze, aby jí koupil večeři, když už jedli? Bože, nepromluví s ním po zbytek života. A jeho zavřou jako podvodníka… nebo jak se tomu říká…
Nemůže to udělat.
Ale musí.
Musí to udělat.

A jak si to říkal, jako voják noc před první bitvou, donutil se dojít zpět ke stolu. Posadil se tváří k Eleně.
Mumlala vesele: „Monsieur Garcon přišel, ale poslala jsem ho pryč. Vrátí se zpátky za -“ Přestala, celý její postoj se změnil. „Matte, co se stalo?“
Matt otevřel pusu, ale nic z něj nevyšlo, ani suchá hnědá můra, kterou si tam představoval. Co mohl dělat? Nechají vás vůbec umýt nádobí, když nemůžete zaplatit za jídlo? Nebo se to jen říkalo? Neuměl si představit Elenu, v jejích zářivě modrých šatech, jak umývá nádobí.

Co takhle nechat večeři dojít do konce a potom se zkusit domluvit soukromě s manažerem? U Honeycuttů doma sice nebylo moc peněz, ale tak to bylo vždycky. Máma mu určitě půjčí ráno peníze.Ale pak si představil ten pohled na tváři číšníka a to ho dorazilo. Elenu to navíc poníží. Elena – jeho perfektní andílek bude -
„Matte, je ti špatně? Ty se třeseš. Zavoláme doktora.“
Matt zamrkal, aby si uvědomil, co říká. Uměl si představit, jak teď vypadá: modrobílý ve tváři, ledové ruce a třas. Možná by to šlo. Možná, kdyby hrál, že mu není dobře -
„Ztratil jsem peníze,“ slyšel se, jak říká Eleně.
„Matte, ty blouzníš.“
„Ne, je to pravda.“ Přistihl se, jak jí vypráví o strýčku Joeovi, o tom, jak chtěl, aby tohle rande bylo dokonalé a jak se z toho stal horor. Viděl, jak se něco v Elenině tváři mění, ale nepoznal, zda je to dobrý nebo špatný pohled. Byl to pohled klidný, smutný, bolestný.
Konečně to dovyprávěl.

Zíral na bílý ubrus.
Potom uslyšel neskutečný zvuk. Musel otočit hlavu, aby to opravdu slyšel. Elena se smála.
Vysmívala se mu? Ne, smála se s ním, hlavu na stranu a slzy v očích.
„Och, Matte, čím sis to prošel. Co všechno jsi udělal, aby to vyšlo! Přestaň si ale dělat starosti. Měla bych mít dost za nás oba.“ Vytáhla malou kabelku, která jí ladila se šaty. „Podívám se – ou!“ Kousala si náhle rty. „Zapomněla jsem; utratila jsem vše za tuhle kabelku a nový mejkap. Omlouvám se.“
To „omlouvám se“ bylo dost, aby to Matta roztrhlo. Ale pak znovu uslyšel její melodický smích. Hloupě vzhlédl, už mu bylo jedno, co se stane.
„Matte, to je v pořádku.“ Pod stolem teplá ruka našla tu jeho a stiskla. „Vše bude fajn. Teď mě poslouchej, protože mám plán -“

O pár let později věděl, že si na frázi „mám plán“ musí dávat pozor. Ale teď to slyšel poprvé. Tak poslouchal. Spadla mu brada. A pak otevíral a zavíral ústa jako zlatá rybka.
„Opravdu myslíš, že to můžeme udělat?“
„Vím, že ano, kvůli tomu čistému prostoru tady.“ Ukázala na menu. Zíral. Pak se na ni pomalu podíval a usmál se.
„OK, teď si utři tvář, protože vypadáš, jako bys uběhnul maratón. Ztratil jsi ubrousek? Tady, vezmi si můj.“
Musela to být jeho představivost, ale Matt si myslel, že cítí z ubrousku její vůni. Utřel se zrovna včas, když se číšník vrátil. Elena na stole propojila své prsty s Mattovými.

„Rozhodli se Monsieur a Mademoiselle konečně jíst dnes večer?“ zeptal se číšník s pohledem upřeným na Elenu, která přikývla. „Mademoiselle?“
„Madame, si’l vous plait,“ řekla Elena sladce. „A dala bych si čokoládové soufflé, se dvěma lžičkami, merci.“
„Mademoiselle -“ číšník vypadal, že vybuchne.
„Madame,“ připomenula mu Elena.
„Madame, nemůžete – nemůžete -“ číšníkova tvář zrudla.
„Ale můžeme,“ odpověděla Elena nejsladším hláskem. Ukázala na menu. „Nic se tam neříká o nejnižší útratě.“
„To,“ říkal číšník, jak se snažil zachovat dekorum, ale vypadal, že vyletí ke stropu, „to je protože – protože zákazníci, které obsluhujeme, vědí, aniž bychom jim říkali!“
Elena přiložila prst na rty. „Monsieur, lidé se začínají ohlížet.“
Číšník se vzpamatovával, sbíraje svou ztracenou důstojnost.
„A monsieur?“ pronesl ledovým hlasem k Mattovi.
„Já? Rád bych, hm, dva kopečky vanilkové zmrzliny. A dvě lžičky,“ slyšel se Matt říkat, když se snažil, aby se nerozesmál. „A – dva šálky kávy.“
„Chcete -“
„Dva kopečky vanilkové zmrzliny.“ Matt se bál, ať číšník nevybuchne.
„C’est impossible…“ mumlal si číšník, ale zapsal si něco do bločku.
Zdálo se, že krize byla zažehnána. Muž zrudnul, pak zbledl, ale dokázal se otočit bez detonace. „Příprava soufflé zabere půl hodiny,“ řekl zády k nim. „Zatím… Bon appétit!“

Když odešel, Matt a Elena propukli v nekontrolovatelný smích.
„Bože, viděl jsi, jak se tvářil?“ vydechla Elena. „Chudák, budeme mu muset dát vše, co máme, jako dýško…“
„Žádné dýško. Byl k tobě sprostý. Co se mě týká, dýško nedostane, a jestli se to stane znovu, vyvedu ho ven.“
„Ó, Matte, ty jsi opravdu rytíř v zářivém brnění. Můžu ti něco říct? Moje oblíbená restaurace je Hot Doggles – ano, to místo ve Fell’s Church. A co dělám ráda na schůzce? Nechci, aby to znělo děsivě – ráda se procházím po starém hřbitově při svitu měsíce. Já – já se opravdu nezajímám jen o drahé věci. Když mám kluka ráda -“ její oči říkaly něco, čemu Matt nemohl uvěřit „- raději jdu jen k němu a poslouchám hudbu, nebo ho přivedu k nám na večeři. Ten zbytek je prostě -“ mávla rukou. „Prostě jen pro idioty, se kterými se musím někdy potýkat. Pro ty burany bez mozku.“ Potřásla hlavou, takže její zlaté vlasy létaly ze strany na stranu.
Matt otevřel ústa a znovu z něj nic nevypadlo. Nebyl tu strýček, aby ho nakopnul.

Ale tak nějak tu byl. Navzdory chybějící stovce pocítil nakopnutí a slova mu vylétla z pusy: „Kdybych věděl, že jsi ten typ dívky, požádal bych tě už dávno. Myslel jsem, že jsi – nějaká hýčkaná princezna.“
V další minutě by si nejradši ukousnul jazyk. Ale Elena se nenaštvala. Místo toho smutně pronesla: „Spousta kluků si to myslí. Hádám, že jsem, opravdu. Když vidím něco, co se mi líbí, tak to chci a chci a chci.“ Znovu mu její oči něco říkaly. A tentokrát tomu věřil. A věděl, že jeho oči jí taky něco říkají.
„Takže proto jsi mě nikdy nepožádal o schůzku. Myslím, že je to na mně, abych to napravila.“ Narovnala se a zářivě se usmála. „A až tě vezmu na tři další rande -“
„Tři rande!“
Vážně přikývla. „Bude to rande na místech jako Hot Doggles nebo něco podobného – byl jsi někdy v Midge na Main Street a Hodge? Je to skvělé – budeme si jen povídat a bavit se. Na jaře si můžeme udělat piknik. Pouštěl jsi někdy draka? Vím, že je to pro děti, ale je to opravdu vzrušující běžet a běžet a náhle cítit, jak se vítr zakousne.“ Zasnila se. „Někdy ho nechci pustit. Chci jít nahoru s drakem.“
„Jako vzdušná akrobacie,“ řekl Matt a dychtivě ji sledoval. Rád se ni díval, když jí hořely tváře a v očích měla oheň.
„Ano, jako akrobacie. Nebylo by to fajn, zkusit to spolu? Nebo let balónem… Slyšela jsem, že je mají v Heronu. Budeme ale muset našetřit – v zimě můžeme dělat sněžné lidi!“
„Sněžné lidi?“
„To je celá Meredith. Tvrdí, že říkáme ‚muži‘, když myslíme ‚muži a ženy‘, takže teď říkáme ‚lidé‘ pro cokoli. Místo sněhuláci říkáme sněžní lidé. Chtěla bych, aby ses s nimi seznámil – s Meredith, Bonnie a Caroline.“ Zdvihla vážně prst. „Nemyslím randit. Bonnie je do tebe blázen. Ale já mám přednost.“

Matt nevěděl, kam to spěje. Bylo mu to jedno, protože se cítil, jako by mířil do nebe.
„Znám Caroline už roky a roky,“ slyšel se, jak říká. „Myslel jsem, že jsi jako ona, jen desetkrát tolik“ Pak viděl, jak na něj zírá, a nejradši by si ukousl jazyk.
„No, někdy jsem,“ řekla Elena. „Budeš muset zjistit v čem, že?“
Zrovna přinesli dezert. Matt se díval, jak číšník položil něco čokoládového před Elenu – a dvě lžičky, a dva kopečky zmrzliny před něj – a dvě lžičky. Potom jim nalil kávu, položil malý ubrousek s účtenkou a otočil se na patách, jako by už je nechtěl nikdy vidět. Neřekl ani ‚Bon appétit‘.
„Zvládli jsme to?“ zašeptala Elena, jak Matt rychle počítal spropitné pro číšníka a řidiče.
„Zůstane nám dolar!“ zašeptal a znovu oba propukli v smích.

Dávali si přednost, kdo první ochutná čokoládové soufflé. Aby zachránil roztékající se zmrzlinu, Matt si nabral vrchovatou lžičku dezertu a namočil ji ještě v roztékající se zmrzlině a usmál se na Elenu. Zatímco Elena otevírala pusu, aby se zeptala, jestli je to dobré, on jí rychle plnou lžičku dal do pusy. Elena měla jen zlomek sekundy na rozhodnutí. Buď to sníst nebo mít dezert na šatech. Rozhodla se správně, skoro pozdě, protože už velké hnědo-bílé kapky padaly ze lžičky, ale Matt to zachránil ubrouskem v druhé ruce.

„Taky umím být tvrdohlavý,“ řekl Matt. Doufaje, že se nenaštve, se zeptal: „Je to dobré?“
„Delikátní,“ řekla trochu vzdáleně, napila se vody a znovu si nabrala. Dřív než Matt zaregistroval, co se děje, plná lžička mu přistála u pusy. „Otevři,“ zazněl sladký hlásek v jeho uších, a on rychle poslechl a otevřel široce ústa, aby mohl sníst velký kus čokoládového dezertu se sladce studenou vanilkovou zmrzlinou.
Byl si jistý, že vypadá jako idiot, když kousal to velké sousto, ale bylo to dobré a Elena vypadala potěšeně, naklánějíc se dopředu, aby mu utřela pokapanou bradu.
„Báječné,“ dostal ze sebe, utíraje si tvář posledním ubrouskem v dohledu.
„Že jo? mrkla Elena. Pak ale zvážněla. „Ne, není.“
„Není?“ Mattovi téměř přestalo bít srdce.
„Je to… dokonalé!“ Smála se, ukazujíc bílé zářivé zuby, přestože jedla čokoládu. Matt jen doufal, že jeho vlastní uvolněný úšklebek je bez čokolády.
„Víš ty co?“ řekla Elena s pohledem upřeným do jeho očí.
„Co?“ Matt stěží vydechl.
„Raději to všechno rychle sníme, než se to rozteče.“
A tak jedli, smáli a občas krmili jeden druhého. Dezert byl báječný, ale mnohem báječnější byl pohled v Eleniných očích pokaždé, když Matt vzhlédl. Samozřejmě měl problém tomu uvěřit, takže se na ni díval často. Což vedlo k tomu, že mu občas pár kapek upadlo – naštěstí ne na její modré šaty.

Zrovna dopíjeli kávu, když se nad Mattem objevil stín. Co teď chce? Už jsem zaplatil, pomyslel si Matt, ale to nebyl číšník.
Byl to postarší pár, tak okolo šedesátky. Panebože, ne! Všechno zničí, když si budou stěžovat na hluk, nebo že tu jsou už dlouho, nebo na… cokoliv.
„Dívali jsme se na vás dva zamilované ptáčky,“ řekl muž třesoucím se hlasem, jenž přiměl Matta připočíst ještě deset let k odhadu jeho věku. „A musím říct-“
„- připomnělo nám to naše první rande,“ řekla ta stará žena zpěvným hlasem, takže Matt znovu změnil svůj odhad na sedmdesát až osmdesát. Obvykle měl rád staré lidi, rád poslouchal jejich vyprávění, rád si prohlížel jejich staré půdy plné vzpomínek. Ale teď cítil v žaludku, že tenhle pár řekne něco, co zničí lesk této schůzky, jako když se špinavé prsty otřou o motýlí křídla.
„Vy dva máte mezi sebou něco výjimečného,“ usmála se žena na Elenu. „Jste velmi krásná mladá dáma.“
Elena se kouzelně začervenala a nic neřekla.
„A vy, mladý muži,“ řekl ten pán, „jste zjevně při penězích.“
Matt cítil, jak rudne. Věděl, že to pokazí. Dělali si z něj srandu.
„Nebo jich máte nadbytek.“ Starý muž kývl směrem k Mattově botě. „Uvědomujete si, že tam máte bankovku?“
Všechno se náhle zpomalilo a zamlžilo. Pomalu, se zamlženým zrakem, Matt si vyzul jednu botu a pak druhou. A tam, na dně jeho pravé boty, ležela stodolarovka.
Bylo to skoro jako vzkaz – jako vtip – od starého strýčka Joea. Myslel sis opravdu, že bych tě nechal na holičkách, kluku? Ne. Ale cesta k dívčině srdci nevede přes tretky a parádu – ano, strýček Joe řekl „parádu“. Musíš jí ukázat své srdce. Cože, teď budeš trucovat? Jen se na ni podívej!
Matt se podíval přes mlhu na Eleninu zářící tvář.
„Já – omlouvám se,“ vymáčkl ze sebe. „Musela vypadnout, když jsem otevřel peněženku a pak jsem na ni stoupl a neviděl ji – ale – vše, čím sis prošla-“
„Matte, není to báječné!“ říkala Elena. Měla v očích slzy. „A děkujeme vám, pane, že jste si toho všiml dřív, než jsme odešli.“
„Abych řekl pravdu, už jsem si toho všiml dávno,“ zašeptal ten starý pán. „Ale vy jste se tak skvěle bavili – byli jsme ve vedlejším boxu“ – ukázal na box za ním – „že jsem vás nechtěl připravit o sen.“
Připravit o sen.
A to byla skutečnost – rande snů.
Matt se podíval na Elenu a ona na něj a pak se smála a objímala starého pána. „Děkuji,“ řekla. „Děkuji, že jste to nezkazil. Byla jsem v téhle restauraci“ – Elena pokrčila rameny – „asi dvacetkrát, ale dnešní večer byl nejlepší.“
„A já říkám, že jakýkoli kluk, který zapůsobí na dívku, když jí krmí jen chlebem, salátem a čokoládou, musí mít v sobě něco zvláštního.“ Starý pán se zasmál a díval se uznale na Elenu. „Tohoto si nechej, drahoušku.“
„Děkuji,“ řekla znovu Elena a doplnila: „Myslím, že nechám.“
A držela Matta za ruku po celou dobu, když žádali obsluhu parkoviště, jestli nemá drobné za stovku.